Dosavadní témata tohoto školního roku:
Jsme finančně gramotní?
V posledních letech se dostává do popředí otázka spotřeby energií a jejího neustálého růstu. Jak tento růst omezit a jak nejlépe energii vyrábět, abychom nadále nedevastovali Zemi?
Myslím, že představa radikálního omezení spotřeby je naivní. Jenom málo lidí z vyspělých zemí si dokáže představit svůj život bez nejrůznějších energií, které jsou nedílnou součástí našich potřeb. Takový život vyvolává představu pustého ostrova, na kterém žije Robinson. Na chvíli možná lákavé, ale na dobu neurčitou? Lidé by tak žít asi nechtěli, ale ani neuměli. Jsme příliš zvyklí na civilizační vymoženosti, hromadíme majetky, vyrábíme spoustu zbytečných věcí, produkujeme nadbytek jídla, vyvíjíme zbraně, létáme do vesmíru. Z médií se na nás valí reklamy, které v podstatě říkají – potřebuješ, musíš mít, kup, zadluž se. Ale opravdu potřebujeme tolik věcí? To jistě ne. Kdybychom museli rychle opustit své domovy, vzali bychom si s sebou jenom to nejnutnější k přežití. A právě toto jsou věci, které potřebujeme; zbytek je v podstatě nadstandard. Ale kolik lidí takto uvažuje? S kupováním však souvisí i jeden problém, který není na první pohled patrný, a to je likvidace odpadu. Skládky se jednou budou muset zlikvidovat, a to i ty v Africe, kam se odpad vozí. Bude se muset vyčistit půda i vodní zdroje, což bude znamenat nejen ohromné finanční zatížení, ale i energetickou náročnost. Ani nové technologie a výzkumy obvykle nepřinášejí energetické úspory, spíš naopak. A tak bychom mohli pokračovat.
Každý z nás za sebou v přírodě zanechává ekologickou stopu. Je to vlastně součet všeho co spotřebováváme, včetně energií potřebných k výrobě. Ve vyspělých zemích je stopa jednotlivců ohromná, v rozvojových zemích minimální. Zatím se to tedy částečně kompenzuje. Ale jak dlouho ještě? A kolik energií ještě máme? Velmi rychle mizí zásoby uhlí, ropy, plynu a náhradní zdroje nejsou vždy ekonomické – solární panely zabírají půdu, která by se dala obhospodařovat; jaderná energie produkuje odpad, kterého se každý bojí a jehož drahá úložiště nikdo na svém území nechce. A to nemluvím o ekologii….
Každá lidská činnost spotřebovává energii. Bohužel je snahou lidí, aby vlastní energii nahrazovali (proč jít pěšky, když můžu jet autem?; proč použít obyčejný šroubovák a vlastní sílu, když můžu mít akumulační? atd., atd.). Každý den jsme toho svědky při mnoha příležitostech. Jenže začít musíme sami u sebe, i třeba jenom malými věcmi. Třídit odpad, víc chodit pěšky, spotřebiče nenechávat v pohotovostním režimu, nepodporovat nákupem výrobu, která produkuje enormní množství zplodin a jedů nebo která ničí přírodu apod. Je důležité chovat se ekologicky i za cenu některých vlastních ústupků.
A proč vlastně? Proč se i dnes, v moderním a vyspělém světě (i když určité okolnosti hovoří opačně) stále válčí? Skončí to vůbec někdy? A co když přijde den, kdy se budeme muset bát i my, dosud přihlížející obyvatelé v srdci Evropy? Chvíli se na televizních stanicích sleduje šílenství v západní Asii, záhy svůj arsenal na východu Evropy předvádí Rusko. Ale ne všechno dnes média pouští do světa, příkladem je neblahá situace kolem Kosova. A co teprve Afrika? Stropem toho nejabsurdnějšího jsou dětští vojáci! Jako kdyby jiné tamní problémy byly málo... Proč se tohle všechno děje? Proč musíme přihlížet na svět, ve kterém žijeme, jako na místo, které je plné nenávisti, zbytečné smrti a donekonečna se řešících konfliktů? A sami přitom nevíme, zda se bát taky, protože nikdy nevíme, co může přijít. Není to všechno zbytečné? Jak by svět vypadal bez všeho toho zlého, čím jsme obklopeni?
Ta jistota bezpečí, klidu a míru, která v nás, lidech žijících ve středu Evropy, tak dlouho žila, se přetavila v křehký led, po kterém zrovna bruslí mladá švédská krasobruslařka. Kdykoliv se může prolomit. Kdykoliv nás může zničehonic překvapit. Není jednodušší žít v klidu a s tím, co máme, než riskovat nejen svoje, ale i cizí životy za něco, po jehož dosažení stejně budeme mít málo (a za něco, co většinou ani nepotřebujeme)? A zároveň bychom ani neměli stoprocentní jistotu, že bychom toho dosáhli. Pouze bychom rozvrátili přátelské vztahy mezi státy, riskovali bychom nespočet lidských životů, ostatní země kolem by mohly mít strach a my bychom se mohli posléze krčit v koutě a vyčkávat na zpětný úder.
Žít v symbióze a v klidu bylo, je a vždy bude mnohem jednodušší pro obě strany, než aby se jedna strana snažila získat násilím něco, co může mít po jednoduché dohodě, ať už písemné či ústní. A pokud by nemohla, ať si prostě vystačí s tím, co má. A pakliže by ani poté chamtivosti neubylo, ať svůj zrak přikloní na Afriku a teprve pak si zodpoví otázku: ,,Má tohle cenu?‘‘
Čím nakrmit žárovku?
Máme se války bát?
Máme se války bát?
Hlavní cíl projektu je naučit studenty pracovat s novinami
jako se zdrojem informací a prostorem pro konfrontaci vlastních názorů. Ostatní články z roku letošního, ale i let minulých naleznete
v Archivu článků MF Dnes.
Níže jsou přiloženy nejlepší články studentů naší školy z daných témat:
Téma: Jsme finančně gramotní?
Autor: Martin Müller (4.P)
Kdo chce víc ─ nemá nic!
Půjčování peněz ve světě a zvláště pak v České Republice je velkým fenoménem dnešní doby. Spousta lidí řeší nedostatek financí krátkodobými půjčkami, a přestože je to zarážející, nemůžeme se tomu divit. Vždyť se podívejme jen kolem sebe. V televizi, rádiu, novinách, internetu, dokonce i městské dopravě nás lákají, abychom si „výhodně“ půjčili peníze. Výhodně? Žádná půjčka přeci není výhodná! Každý člověk v této zemi má, na co má. Je velice naivní a pošetilé myslet si, že věčným půjčováním peněz se životní standard těchto jedinců nějak zlepší. Věčným půjčování peněz za nesmyslné úroky se dostává do problému alarmující množství lidí. Jeden odstrašující příklad znám ze svého okolí. Mladý muž, říkejme mu třeba Karel, po vystudování vysoké školy začíná pracovat. Jeho praxe, ani osobní vlastnosti nejsou nikterak oslňující a tak se jeho nástupní plat pohybuje okolo jedenácti tisíc korun. Karel je mladý člověk, který má rád zábavu a utrácení peněz, asi tak jako většina mladých lidí v dnešní době. Karlovi však jeho „pouhopouhých“ jedenáct tisíc přestává stačit a tak si půjčí velice slušný obnos od nejmenované nebankovní společnosti. Karel oplývá nadšením, z jedenácti tisíc korun má najednou patnáct a hned se žije jinak! Karel si však neuvědomuje, že nebankovní společnost není charita, ale společnost zřízena za účelem zisku a na Karlovi chce co nejvíce vydělat. Uplyne pár měsíců, měsíců, po které si od různých společností půjčoval různé částky peněz, a úroky jen vesele naskakovaly. Po nějaké době se Karel dostává do půjčkového kolotoče, z kterého těžko vede cesta ven. Najednou jsou jeho výdaje vyšší než příjmy. Karel je zoufalý a zoufalí lidé dělají zoufalé činy. Karel tak ve svém zaměstnání začne z počátku po menších, postupem času pak po větších částkách odcizovat peníze. Když po několika měsících spadne klec, Karel dostává hodinovou výpověď. Po obrovském dluhu ve statisících je mladý hoch, který má celý život ještě před sebou nucen vyhlásit osobní bankrot. Ačkoliv se jedná o extrémní situaci, do této situace se Karel dostal právě krátkodobými půjčkami. Půjčovat si na dům, byt, či jinou nemovitost, koneckonců i vysokoškolské studium je naprosto v pořádku. Avšak kdo z nás má na svém účtu miliony že? Ovšem půjčovat si na zábavu, večírky a dovolenou, v krajních případech pak na zaplacení splátky půjčky předešlé je cesta do pekel. Každý z nás má nějaký příjem, někdo vyšší, někdo nižší – kdo chce víc, nemá nic. Malá oprava, kdo chce víc, musí se více snažit ve svém osobním životě, tvrdě pracovat a úspěch se jistě dostaví!
Téma: Čím nakrmit žárovku?
Autor: Jakub Pechan (3.P)
Autor: Jakub Pechan (3.P)
Myslím, že představa radikálního omezení spotřeby je naivní. Jenom málo lidí z vyspělých zemí si dokáže představit svůj život bez nejrůznějších energií, které jsou nedílnou součástí našich potřeb. Takový život vyvolává představu pustého ostrova, na kterém žije Robinson. Na chvíli možná lákavé, ale na dobu neurčitou? Lidé by tak žít asi nechtěli, ale ani neuměli. Jsme příliš zvyklí na civilizační vymoženosti, hromadíme majetky, vyrábíme spoustu zbytečných věcí, produkujeme nadbytek jídla, vyvíjíme zbraně, létáme do vesmíru. Z médií se na nás valí reklamy, které v podstatě říkají – potřebuješ, musíš mít, kup, zadluž se. Ale opravdu potřebujeme tolik věcí? To jistě ne. Kdybychom museli rychle opustit své domovy, vzali bychom si s sebou jenom to nejnutnější k přežití. A právě toto jsou věci, které potřebujeme; zbytek je v podstatě nadstandard. Ale kolik lidí takto uvažuje? S kupováním však souvisí i jeden problém, který není na první pohled patrný, a to je likvidace odpadu. Skládky se jednou budou muset zlikvidovat, a to i ty v Africe, kam se odpad vozí. Bude se muset vyčistit půda i vodní zdroje, což bude znamenat nejen ohromné finanční zatížení, ale i energetickou náročnost. Ani nové technologie a výzkumy obvykle nepřinášejí energetické úspory, spíš naopak. A tak bychom mohli pokračovat.
Každý z nás za sebou v přírodě zanechává ekologickou stopu. Je to vlastně součet všeho co spotřebováváme, včetně energií potřebných k výrobě. Ve vyspělých zemích je stopa jednotlivců ohromná, v rozvojových zemích minimální. Zatím se to tedy částečně kompenzuje. Ale jak dlouho ještě? A kolik energií ještě máme? Velmi rychle mizí zásoby uhlí, ropy, plynu a náhradní zdroje nejsou vždy ekonomické – solární panely zabírají půdu, která by se dala obhospodařovat; jaderná energie produkuje odpad, kterého se každý bojí a jehož drahá úložiště nikdo na svém území nechce. A to nemluvím o ekologii….
Každá lidská činnost spotřebovává energii. Bohužel je snahou lidí, aby vlastní energii nahrazovali (proč jít pěšky, když můžu jet autem?; proč použít obyčejný šroubovák a vlastní sílu, když můžu mít akumulační? atd., atd.). Každý den jsme toho svědky při mnoha příležitostech. Jenže začít musíme sami u sebe, i třeba jenom malými věcmi. Třídit odpad, víc chodit pěšky, spotřebiče nenechávat v pohotovostním režimu, nepodporovat nákupem výrobu, která produkuje enormní množství zplodin a jedů nebo která ničí přírodu apod. Je důležité chovat se ekologicky i za cenu některých vlastních ústupků.
Téma: Máme se bát války?
Autor: Dario Becci (2.P)
Píše se rok 2014, od konce druhé světové války uběhlo devětašedesát let, ale i přesto je nepřeberné množství mezinárodních konfliktů stále aktivních. A nemusí jít konkrétně o války, neboť se už nesčetněkrát udály různé atentáty či jiné nepříjemné události - vzpomeňme si například na USA v roce 2002. Konfliktů, sporů, válek, přestřelek, toho všeho bylo už tolik... A trvá to bohužel dodnes. Těžko říct, zda svět někdy dospěje do bodu: ,,A co si od toho válčení dát konečně pokoj? Už to stačilo!"
A proč vlastně? Proč se i dnes, v moderním a vyspělém světě (i když určité okolnosti hovoří opačně) stále válčí? Skončí to vůbec někdy? A co když přijde den, kdy se budeme muset bát i my, dosud přihlížející obyvatelé v srdci Evropy? Chvíli se na televizních stanicích sleduje šílenství v západní Asii, záhy svůj arsenal na východu Evropy předvádí Rusko. Ale ne všechno dnes média pouští do světa, příkladem je neblahá situace kolem Kosova. A co teprve Afrika? Stropem toho nejabsurdnějšího jsou dětští vojáci! Jako kdyby jiné tamní problémy byly málo... Proč se tohle všechno děje? Proč musíme přihlížet na svět, ve kterém žijeme, jako na místo, které je plné nenávisti, zbytečné smrti a donekonečna se řešících konfliktů? A sami přitom nevíme, zda se bát taky, protože nikdy nevíme, co může přijít. Není to všechno zbytečné? Jak by svět vypadal bez všeho toho zlého, čím jsme obklopeni?
Ta jistota bezpečí, klidu a míru, která v nás, lidech žijících ve středu Evropy, tak dlouho žila, se přetavila v křehký led, po kterém zrovna bruslí mladá švédská krasobruslařka. Kdykoliv se může prolomit. Kdykoliv nás může zničehonic překvapit. Není jednodušší žít v klidu a s tím, co máme, než riskovat nejen svoje, ale i cizí životy za něco, po jehož dosažení stejně budeme mít málo (a za něco, co většinou ani nepotřebujeme)? A zároveň bychom ani neměli stoprocentní jistotu, že bychom toho dosáhli. Pouze bychom rozvrátili přátelské vztahy mezi státy, riskovali bychom nespočet lidských životů, ostatní země kolem by mohly mít strach a my bychom se mohli posléze krčit v koutě a vyčkávat na zpětný úder.
Žít v symbióze a v klidu bylo, je a vždy bude mnohem jednodušší pro obě strany, než aby se jedna strana snažila získat násilím něco, co může mít po jednoduché dohodě, ať už písemné či ústní. A pokud by nemohla, ať si prostě vystačí s tím, co má. A pakliže by ani poté chamtivosti neubylo, ať svůj zrak přikloní na Afriku a teprve pak si zodpoví otázku: ,,Má tohle cenu?‘‘
Žádné komentáře:
Okomentovat